HERBÁŘOVÉ SBÍRKY ROSTLIN – POKLADY
V NAŠICH RUKOU


Obr. 1: Preparace starších sběrů nemá často daleko k práci restaurátora

Vědecká oddělení Botanického ústavu využívají ve své badatelské činnosti různé laboratorní a jiné podpůrné útvary, mimo jiné také Herbář BÚ. Jde o tradiční součást každé badatelské instituce, která se věnuje výzkumu rostlin, jejich rozšíření, evoluci, systematice a v neposlední řadě i výzkumu vegetace na nejrůznějších úrovních. V dřívějších dobách byl v každé botanické instituci herbář vedle knihovny tím nejdůležitějším zdrojem poznatků, které botanici využívali při přípravě svých odborných prací. Dnes tomu už zdaleka tak není. Široké spektrum rozmanitých metodických přístupů z arzenálu genetiky, molekulární biologie, biochemie, mikroskopie atd., provozované v řadě specializovaných laboratoří, dnes vévodí badatelské práci i v Botanickém ústavu.

Přesto má tradiční sběr rostlin pro herbář, jejich preparace a ukládání do herbářové sbírky stále svou nezastupitelnou roli. Chceme-li totiž začlenit botaniku mezi ostatní exaktní přírodní vědy, potřebujeme nástroj, který umožní ověřit pravdivost našich publikovaných výsledků. Fyzik, chemik či matematik, když připravuje nějakou svou odbornou práci ke zveřejnění, vždy popíše experimentální podmínky tak podrobně, aby kdokoli mohl jeho pokusy nejen pochopit, ale třeba i přesně zopakovat. Botanik pracuje obdobně, má však jednu velkou nevýhodu plynoucí z toho, že jeho hlavním objektem bádání jsou konkrétní druhy rostlin nebo jejich společenstva. Jak ale můžeme přesvědčit ostatní, že jsme opravdu pracovali se správně pojmenovanými rostlinami, že jsme se nezmýlili a nezkoumali vlastně něco úplně jiného? A zde nastupují herbáře. Dosud totiž nebyl vymyšlen jiný spolehlivější způsob, jak doložit identitu studovaného rostlinného materiálu, než jeho klasické usušení, opatření nějakou písemnou identifikací a uložení do herbářové sbírky. Samozřejmě není nutné do herbáře uložit všechny jedince, které jsme prozkoumali, ale měli bychom dbát na to, aby po nás v herbáři zůstal alespoň jeden důkaz, že jsme si daný druh nespletli třeba s nějakým druhem podobným. V některých případech je dokonce uložení vzorku rostliny ve formě herbářové položky do herbáře nějaké instituce neodpustitelnou podmínkou pro publikaci daného typu vědecké práce. To se týká například prací, v nichž je popisován nový druh. Takovou práci vám žádný botanický časopis neuveřejní, pokud tam není uvedeno, ve kterém herbáři je uložen originální, tzv. typový materiál (podrobněji o významu nomenklatorických typů zde).

V posledních letech se studenti občas pozastavují nad tím, proč ještě sbírat do herbáře, proč k dokumentaci raději nevyužít současnou již docela kvalitní digitální fotografii. Proč raději jen nefotit místo trhání, lámání a vyrýpávání rostlin, vždyť řada z nich v přírodě ubývá a stávají se stále vzácnějšími a ohroženějšími. Mají pravdu v tom, že při nešetrném a nerozumném sbírání by skutečně mohlo dojít i k závažnému poškození malé populace nebo dokonce k jejímu zničení. Mají pravdu i v tom, že z území s dlouhou tradicí botanického výzkumu, k jakým střední Evropa bezesporu patří, je v herbářích již dnes uchováváno velké množství dokladů o výskytu většiny druhů. Na druhé straně povědomí o nutnosti chránit populace vzácnějších druhů v jejich přirozeném prostředí je již poměrně silné (svědčí o tom ostatně i právě takové diskuse se studenty) a i mnohé výzkumné instituce vytvářejí vlastní "etická" pravidla pro práci s přírodními populacemi a pro sběr přírodnin.

Hlavní důvod ke sbírání ale spočívá v tom, že žádným jiným způsobem nejsme zatím schopni shromáždit a uchovat informace o rostlinách tak, aby byly použitelné pro budoucí zkoumání. Je to hlavně proto, že nikdy nevíme, co vlastně bude ještě potřeba na rostlině prozkoumat. Proč je to potřebné, si ukážeme na příkladu jedné z mála našich endemických rostlin.


Obr. 2: Sbírka lišejníků A. Vězdy – jedna z nejcennějších kolekcí v herbáři BÚ (podrobněji zde)

Obr. 3: Ukázka uspořádání obálek se vzorky lišejníků z kolekce A. Vězdy

Když v r. 1821 pražský profesor botaniky I. F. Tausch uveřejnil pojednání o novém druhu pampelišky (Taraxacum alpestre), kterou nalezl roku 1812 při výpravě do Krkonoš, byl jeho popis tak stručný, že by mohl pasovat na několik desítek druhů tohoto rodu. Dlouho se pak mělo za to, že Tauschovy rostliny jsou totožné s rostlinami Taraxacum nigricans, které o pár let dříve popsal ze slovenských Karpat uherský botanik P. Kitaibel. Teprve když se v herbářích dohledaly původní Tauschovy a Kitaibelovy rostliny a podrobněji se prozkoumaly, ukázalo se, že pravděpodobně nejsou totožné. Údaje z herbářů pak umožnily i nalézt jejich živé recentní populace v přírodě a porovnat je.

Nakonec se prokázalo, že Tauschův druh je krkonošským endemitem, druhem rostoucím jen na několika málo místech na české a polské straně Krkonoš a nikde jinde. A mimochodem tato studie umožnila i přehodnotit naše poznatky o Kitaibelově pampelišce černající (Taraxacum nigricans). Nejde o druh se širším středoevropským rozšířením, jak se dříve přepokládalo, ale opět o endemit vázaný na velmi malé území (tzv. stenoendemit), rostoucí pouze nad hranicí lesa v Nízkých Tatrách. Jistě se nedá tvrdit, že bez oněch prastarých herbářových sběrů Tausche a Kitaibela bychom nebyli dnes s to takovou hádanku vyřešit. Ale cesta k jejímu vyřešení by byla delší, trnitější a kdoví, zda bychom se dobrali správného výsledku.

Dokládat věrohodnost a pravdivost botanických odborných prací je ale jen jednou z úloh herbářů v dnešní době. Neméně významnou je poskytování herbářových fondů k dalšímu studiu. Mnoho botanických vědeckých prací využívá data získatelná v herbářích – data o rozšíření rostlin, o jejich morfologii, anatomii, obsahových látkách atd. Dokonce i fylogenetické studie využívající DNA se dnes z velké části uskutečňují za pomoci rostlinného materiálu z herbářových sbírek. A to ještě před 15–20 lety se mělo za to, že k tomuto účelu jsou herbáře nepoužitelné. Stačilo pak pár let bouřlivého vývoje metodik získávání a zpracování DNA a situace je opačná: herbáře běžně poskytují DNA od druhů vzácných nebo pro badatele nedostupných.

Herbář Botanického ústavu přirozeně svou roli plní hlavně vůči pracovníkům mateřské instituce, ale obdobně jako jiné institucionální herbáře umožňuje studium i zájemcům z jiných pracovišť. Herbářové fondy, o které pečuje (jde o cca. 0,5 mil. herbářových položek), ale pocházejí především z činnosti botaniků, kteří působili nebo působí v BÚ. K nejvýznamnějším sbírkám patří např. světoznámá lichenologická kolekce A. Vězdy. Pracovníkům Botanického ústavu (především na průhonickém pracovišti) herbář slouží i jinak, pomáhá radou i skutkem při preparaci a sušení rostlin, zajišťuje výpůjční protokol, vytváří databázovou evidenci herbářových položek a jejich digitalizaci. Právě do oblasti elektronického shromažďování dat z herbářů včetně digitálních snímků herbářových položek (často se dnes užívá výrazu téměř z vojenské terminologie „mobilizace dat“) a do jejich zpřístupňování na Internetu se v současnosti soustřeďuje asi nejviditelnější úsilí většiny herbářových institucí. A náš herbář nezůstává pozadu.

Herbář Botanického ústavu je součástí celosvětové sítě institucionálních herbářů, která dnes pokrývá všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy. Tato síť sestává z více než 3 000 herbářových sbírek velkých i menších muzeí, univerzit i jiných vědeckých institucí, které dohromady pečují o více než 350 milionů sbírkových předmětů (herbářových položek, vzorků semen, vzorků dřev apod.). Jejich základní role je všude stejná – uchovávat doklady o badatelské práci v botanice a mykologii a pečovat o ně tak, aby byly k dispozici badatelům.

Každý herbář je zcela samostatný a jeho zapojení do sítě mezi ostatní institucionální herbáře má hlavně informační úlohu. Například v tom, že umožňuje jednoduché a jednoznačné určení každého sbírkového předmětu, o kterém se potřebuje badatel zmínit ve své vědecké práci. Každý herbář si vede nějakou vnitřní evidenci (obvykle nějaký typ očíslování sbírkových předmětů) a zároveň má přidělenou mezinárodní zkratku (náš herbář má zkratku PRA). Kombinace zkratky herbáře a evidenčního čísla pak vytváří unikátní identifikátor odkazující k danému předmětu. Například označení „PRA-7469“ jednoznačně identifikuje herbářovou položku, jejíž snímek jako ukázku zde uvádíme. Jde vlastně o evidenci sbírkových předmětů, která usnadňuje třeba i rozsáhlé mezinárodní projekty. Jako příklad lze uvést nadnárodní databázi typových herbářových položek Global Plants, která již dnes obsahuje více než 2 miliony digitálních snímků.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Kontakt:
RNDr. Jan Štěpánek, CSc.
(jan.stepanek@ibot.cas.cz
; Herbářová sbírka PRA)

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •