Časopis Botanika

Mrtvé písky Středozemního moře aneb bioeroze schránek invazních dírkovců

 

Substrát mořského dna z pobřeží Malty dominovaný dírkovcem Amphistegina lobifera. Substrátem prorůstají jedinci posidonie Neptunovy (Posidonia oceanica), živí jedinci A. lobifera se také epifyticky vyskytují na jejích listech a stélkách okolo rostoucích mořských řas. Foto M. Vohník

Substrát mořského dna z pobřeží Malty dominovaný dírkovcem Amphistegina lobifera. Substrátem prorůstají jedinci posidonie Neptunovy (Posidonia oceanica), živí jedinci A. lobifera se také epifyticky vyskytují na jejích listech a stélkách okolo rostoucích mořských řas.
Foto M. Vohník

Zvídavý čtenář asi zpozorní – proč by měly být písky mrtvé? Nebo ještě zvídavěji – o jaké písky se vlastně jedná? Nebo úplně od začátku: co je to písek? Či zcela logicky a jaksi z druhé strany – existují snad nějaké živé písky? Tedy: ano, existují…

Termín živé písky (z anglického living sands) byl zaveden v devadesátých letech minulého století pro specifická společenství tropických a subtropických dírkovců (=dírkonošců, z latinského Foraminifera, tedy nesoucí otvory), kteří žijí v symbióze s různými fotosyntetizujícími mikroorganismy (sinice, řasy, rozsivky, obrněnky) a jejichž povětšinou vápenaté schránky místy představují dominantní substrát mořského dna. Našinec uvyklý na písčité pláže Baltu či severozápadního Jadranu by byl na mnoha místech Indo-Pacifiku jistě nemálo překvapen, že má v hrsti místo drobounkých do kulata omletých zrnek minerálního písku stovky miniaturních, leč i neozbrojeným okem dobře rozeznatelných biogenních schránek nabývajících často velmi bizarních tvarů, esteticky méně založeného pozorovatele by snad udivil alespoň fakt, že se jedná o jednobuněčné organismy, jedny z největších žijících. S postupující změnou klimatu navíc není třeba za podobnou zkušeností cestovat do jihovýchodní Asie – skrze Suezský průplav v minulosti doputovalo do Středomoří i mnoho velmi zajímavých cizokrajných dírkovců a asi nejhojnější z nich, invazní Amphistegina lobifera (české jméno zatím nemá), již dosáhl pobřeží Malty, jihovýchodní Sicílie a jižní Albánie. Jakmile se na příhodné lokalitě usadí, začne se exponenciálně množit a utvářet prakticky monotypické živé písky, které jsou sice pod drobnohledem překrásné (viz obr. na této straně), ale mají velmi neblahý vliv nejen na přirozená společenstva původních dírkovců.

Více v článku: Vohník M., Machač J., Heřmanová Z. (2020): Mrtvé písky Středozemního moře aneb bioeroze schránek invazních dírkovců. Botanika 8/2: 16–18.