(NE)NÁPADNÉ LIŠEJNÍKY


Obr. 1: Terčník zední (Xanthoria parietina) je nitrofilní lišejník tvořící nápadné lupenité žluté stélky na úživnějších substrátech, intenzita žlutého zabarvení souvisí mj. také na míře oslunění

Lišejníky (učeněji lichenizované houby) jsou lidem známé především jako citliví ukazatelé kvality přírodního prostředí, potrava sobů, případně pro někoho jako „mechy“ – méně vítaní či vůbec nevítaní průkopníci života na našich dekorativních střešních krytinách.

Především jsou to však stále málo probádané komplexní organizmy fungující díky miliony let piplané a pilované spolupráci dvou či hned několika partnerů: nejčastěji vřeckovýtrusé houby a zelené řasy, případně bakterie, ale ne ledajaké: sině zelené, fotosyntetizující cyanobakterie, česky nazývané sinice. Počet druhů řasových partnerů vyskytujících se (více o sinicích zde) s jednou houbou může být i vyšší. Houbový partner bývá jeden, je dominantní, charakterizující složkou každého druhu lišejníku, a je většinou také jakýmsi ochranitelem řasového partnera; ten obvykle tvoří mnohem menší část celkového objemu lišejníku (řádově několik až desítku procent).

Jméno a postavení lišejníku v systému je také proto vztahováno právě k houbě. Druhů řas či cyanobakterií, které vstupují do symbiózy s houbou, je mnohem méně a tak bývají poměrně často sdíleny taxonomicky či ekologicky podobnými druhy hub.

Vraťme se ale ke skutečnosti, jak je možné, že některé druhy lišejníků se během přibližně jedné lidské generace nápadně rozšířily, zatímco jiné (nenápadně) téměř vymizely? Reakce na vnější vlivy je u lišejníků hodně ovlivněna křehkým symbiotickým vztahem mezi houbou a symbiotickou řasou. Dlouho budovaný rovnovážný vztah je snadno narušitelný, a také proto lišejníky mohou reagovat mnohem bezprostředněji než jiné fotosyntetizující organizmy. Jedno je každopádně jasné, na změnách podoby lišejníkové flory má největší zásluhu znečištění životního prostředí způsobené člověkem. To se týká konkrétně především epifytů, tj. druhů rostoucích na stromech. Důležité jsou také preference dvou ekologicky odlišných skupin druhů: acidofilních (acidofytů) a nitrofilních (nitrofytů). Zatímco ještě relativně nedávno nás trápily hlavně zplodiny oxidů síry a celkové okyselování prostředí, v současnosti je to pro změnu převažující eutrofizace a přesycování prostředí sloučeninami dusíku.

Epifytická společenstva jsou tzv. nejvíce ’na ráně’, tj. přijímají největší koncentrace rozličných látek z okolního ovzduší, a samotný substrát (rozuměj kůra stromu) nemusí být schopen vyrovnávat změny v pH (tzv. nižší pufrační kapacita), tak jako je tomu např. u společenstev rostoucích přímo na zemi. Představíme si krátce dva široce rozšířené, téměř kosmopolitní lišejníky, jejichž početnost je změnami v pH substrátu zásadně ovlivňována a jejichž výskyt se u nás v průběhu posledních desetiletí výrazně změnil.

Enormní dávky oxidů síry vypouštěných do ovzduší v druhé polovině 20. století měly markantní vliv na tvář epifytické lišejníkové flory (správněji mykobioty). To se projevovalo zejména v druhé polovině 20. století, kdy díky oxidům síry, vzniklým spalováním, vymizela z velkého území celá společenstva lišejníků. Nejvíce postižené oblasti v průmyslových oblastech, příp. lokalitách s největším spadem kyselých dešťů, byly na první pohled lišejníků prosté a někdy proto nazývané jako „lišejníkové pouště” (z anglického „lichen deserts”). Makroskopické epifytické lišejníky prakticky chyběly a jedním z mála druhů, který tyto nehostinné podmínky byl schopen tolerovat, byl nenápadný korovitý druh misnička zelenavá (Lecanora conizaeoides), s plodnicemi o velikosti cca 0,5 mm (viz obr. 2 ) a granulkovitou nesmáčivou stélkou. Tento lišejník rostl ještě v 80. letech minulého století prakticky po celém našem území, a to i v nejlépe zachovalých územích, kde osidloval přinejmenším tenké větvičky stromů. To, že je tato misnička považována za toxitolerantní druh (tedy druh lépe snášející toxické látky v prostředí) a obstála při okyselování prostředí, můžou mimo jiné i vlastnosti její stélky. Ta díky přítomnosti specifických látek a jemné struktuře prakticky neabsorbuje vodu v kapalné formě a vypořádala se s hrozbou jménem kyselina sírová lépe než její soukmenovci. V současné době se však tento lišejník díky celkové eutrofizaci rychle vytrácí a evidentně ustupuje nitrofilním druhům či kompetičně zdatnějším acidofilním druhům. V místech, kde ho před dvaceti lety byly „plantáže”, ho dnes již často máme problém najít. I přes markantní ústup se však stále jedná alespoň o lokálně stále velmi běžný druh.

K nejnápadnějším druhům lišejníků patří bezesporu terčník zední (Xanthoria parietina) s lupenitými stélkami o průměru ca 5–10 cm a velikostí plodnic ca 2–3 mm (viz obr. 1 ). Jeho české jméno je pravda trochu zavádějící, ale v předindustriální době, kdy vzniklo jeho jméno, byla eutrofizace mnohem více lokální. Tento druh rostl zřejmě mnohem častěji než dnes také na kamenech. V době kyselých dešťů četnost tohoto druhu byla ještě více a omezená jen na imisně nejméně ovlivněná území. V současné době je to nápadně prosperující lišejník, a to především epifyt. V lesnatých, málo obydlených oblastech, jako je např. Šumava, roste tento druh přednostně na dřevinách s přirozeně vyšším pH borky (např. osika), zatímco na listnáčích s kyselejší borkou (např. buky) obvykle neroste. V agro- a urbanocenózách, kde pH substrátů vlivem eutrofizace vzrostlo, tento druh zaznamenáváme mnohem častěji a patří k vůbec nejnápadnějším lišejníkům, např. v městských alejích. Jeho nápadně žlutá barva je způsobena přítomností specifického organického pigmentu parietinu, ve svrchní kůře lišejníku. Ten chrání řasového partnera před nadměrným slunečním zářením a jeho koncentrace a tedy i barva lišejníku se mění v závislosti na expozici a také měnící se intenzitě slunečního záření v průběhu roku.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Kontakt:
RNDr. Zdeněk Palice, Ph.D. (zdenek.palice@ibot.cas.cz, Taxonomické oddělení)

Více informací o tématu:
Nature 227: 145–148 (1970)
J. Plant Physiol. 163: 1193–1197 (2006)
Photochem. Photobiol. Sci. 2: 424–432 (2003)
Annals of Botany 108: 359–366 (2011)

Pozn.: PDF nemusí být správně zobrazeno v některých internetových prohlížečích (např. Mozilla).
Pro správné zobrazení otevřete soubor v programu Adobe Reader.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •