PŘÍPAD VEJMUTOVKA

INVAZE BOROVICE VEJMUTOVKY DO LESŮ PÍSKOVCOVÝCH SKALNÍCH MĚST


Obr. 1: Semenáčky vejmutovky vyrostlé ze zásobárny semen

Severoamerická borovice vejmutovka (Pinus strobus L.) byla do Evropy introdukována koncem 18. století a v průběhu století devatenáctého. V Evropě dobře roste v oblastech pískovcových skalních měst a na písčitých půdách v okolí řek, kde spontánně zmlazuje v širokém okolí svých mateřských porostů. Do lesních porostů byla zaváděna, aby zlepšila produkci dřeva, druhové složení druhově chudých lesů a tím i ochranu před škůdci, kteří často napadali monokultury, nebo aby pomohla rychle obnovit lesy soustavně ovlivňované těžbou. V lesích, kde je hojně zastoupena a kde hojně zmlazuje, vytváří husté podrosty s hojným opadem jehličí. Díky tomu z lesa mizí podrostové druhy, především borůvky a brusinky, a jen těžko zmlazují domácí druhy stromů, například borovice lesní.

Protože většina oblastí pískovcových skalních měst jsou chráněné krajinné oblasti nebo národní parky, stala se vejmutovka velkým ochranářským problémem.

V Botanickém ústavu probíhal ve spolupráci s CHKO Labské pískovce a Národním parkem České Švýcarsko výzkum, který se zaměřil na studium tohoto nepůvodního a invazního druhu. Abychom mohli pochopit chování vejmutovky a navrhnout správná managementová opatření, chtěli jsme v našem výzkumu odpovědět na následující otázky:

Jaké má vejmutovka vlastnosti důležité pro přirozenou regeneraci a šíření do okolí?

V našich podmínkách vejmutovka rychle roste, vytváří mohutné koruny a může plodit již od 15 let, hojně produkuje semena od 30 let. Semenné roky jsou časté, po 2–4 letech. Semena, která jsou opatřena křídlem, vypadávají na podzim ze šišek, které jsou ještě uchyceny na stromech a větry je proto mohou odnášet daleko do okolí. Semeny se živí ptáci a drobní hlodavci, kteří si je ukládají do zimních zásobáren. Nespotřebovaná semena jsou v zásobárně chráněna před vysycháním a na jaře dobře klíčí a rostou.


Obr. 2: Nálety vejmutovky v podrostu borovice lesní v Labských pískovcích

Kde vejmutovka dobře zmlazuje?
Mají vejmutovkové populace potenciál dále růst?

Ne ve všech lesních typech vejmutovka dobře zmlazuje. Zjistili jsme, že se jí nejlépe daří na stanovištích chudých kyselých borů a chudých kyselých bučin, zatímco nejméně se s ní setkáme na stanovištích eutrofních smíšených lesů a bučin a na stanovištích podmáčených kyselých smrčin a bučin. Na základě stanovištních preferencí jsme pro celé území NPČŠ vytvořili mapu porostů s různou vhodností pro uchycení vejmutovky. Růst populací vejmutovky jsme sledovali podél výškového gradientu prostředí prostřednictvím maticových růstových modelů. Na jejich základě jsme zjistili, že vejmutovka má potenciál zvyšovat své zastoupení na celém gradientu, i když v různých prostředích je pro populační růst důležité jiné růstové stádium.

Jak daleko se může vejmutovka šířit od mateřských porostů?

Vejmutovkové semenáčky jsme nalezli až do 750 m od mateřských porostů. V této vzdálenosti jich lze nalézt už jen malé množství, nicméně právě tyto vzdálené semenáčky mají význam pro to, zda se vejmutovka stane invazním druhem.

Většinu semenáčků nalezneme v bezprostřední blízkosti mateřských stromů, kde vejmutovka vytváří hustý podrost. Ten silně potlačuje podrostovou vegetaci a zmlazování lesa. Vejmutovka se zde stává nepřítelem vegetace typické pro pískovcová skalní města: reliktní a rojovníkové bory a keříčková společenstva na okrajích skal. Vztah mezi hustotou semenáčků a vzdáleností od zdroje jsme popsali negativně exponenciální křivkou, kterou jsme využili pro modelování potenciálního šíření vejmutovky od jednotlivých zdrojových porostů přes celé území NPČŠ. Na základě toho jsme vytvořili mapu zón, kde můžeme předpokládat různou hustotu náletů. Kombinací zón s různou hustotou náletů a s různou vhodností pro uchycení vejmutovek pak lze ukázat, která území jsou nejvíce ohrožena a kam je třeba zacílit managementová opatření.

Na základě překryvu mapových vrstev vhodnosti stanoviště a předpokládané hustoty náletů jsme ukázali, že bez opatření, zacílených na potlačování vejmutovky, která zavedla správa Národního parku NPČŠ, by v současnosti zůstalo vejmutovkou neobsazeno jen 10 % území NP.

Jaká je genetická variabilita porostů v původním a v novém areálu?

Shodná velká genetická variabilita jak v malém areálu ČR, tak v mnohonásobně větším domovském areálu v Severní Americe ukazuje, že při introdukci do nového areálu nedošlo k ochuzení genetické variability, které by mohlo omezit schopnost druhu růst v širokém rozsahu podmínek prostředí. Vysoká variabilita jednotlivých populací a nezjištěná genetická struktura v prostorovém uspořádání populací v původním areálu nám také ukázala, že vejmutovka nepotřebovala k tomu, aby v Evropě mohla vytvořit dostatečně variabilní životaschopné populace, být opakovaně introdukována z různých oblastí (jak se obvykle předpokládá v případě invazních druhů), ale že stačilo dostatečné množství semenného materiálu z jedné nebo z několika málo variabilních populací.

A co z toho vyplývá?

Vejmutovka je druh, který u nás našel vyhovující prostředí, ve kterém se dobře zabydlel, a stále má potenciál svoji početnost zvyšovat. Přičteme-li k tomu, že se do Evropy dostal geneticky velmi variabilní materiál, díky němuž druh netrpí inbreedingem (tj. příbuzenským křížením, které by mohlo snížit životaschopnost populace), má vejmutovka velkou šanci stát se součástí ekosystémů pískovcových skalních měst a značně ovlivnit jejich charakter. Proto je třeba v ochranářsky cenných územích zacílit management na její omezování. Na výzkumu se podíleli pracovníci 4 oddělení Botanického ústavu: Oddělení populační ekologie, geografických informačních systémů a dálkového průzkumu země, genetické ekologie, a mykorhizních symbióz spolu se studenty pražské Univerzity Karlovy. Některé naše poznatky lze také nalézt na stránkách časopisu Živa (viz kontakt).

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Kontakt:
RNDr. Věroslava Hadincová, CSc. (hadincova@ibot.cas.cz; Oddělení populační ekologie)

Více informací o tématu:
Sandstone landscapes (2007),
PlosOne 8(7): e68514. doi:10.1371/journal.pone.0068514 (2013),
PLoS ONE 8(2): e56953. doi:10.1371/journal.pone.0056953 (2013),
Živa 2008(3): 108 (2008)

Pozn.: PDF nemusí být správně zobrazeno v některých internetových prohlížečích (např. Mozilla).
Pro správné zobrazení otevřete soubor v programu Adobe Reader.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •