PUSTINY KONCE PRVOHOR V ČECHÁCH


Obr. 1: Rekonstrukce krajiny v době ukládání línských vrstev českého spodního permu (malba Jiřího Svobody pod vedením J. Bureše).

Změny globálního klimatu provázejí Zemi téměř po celou dobu její existence. Jedna z nejvýraznějších klimatických událostí na našem území spadá do období mladších prvohor (před 350–250 mil. lety). Obráží se v dalekosáhlé přestavbě rostlinného pokryvu vyvolané postupnou aridizací podnebí v rovníkové oblasti pevniny Pangey, která sdružovala všechny dnes známé kontinenty v jediný celek rozkládající se od severních polárních oblastí až po jižní pól. Počátky aridizace jsou patrné již koncem karbonu, kdy se vlhké tropické klima podporující rozvoj mokřadní vegetace střídalo se suššími periodami. Během nich se rozlehlé tropické nížiny s rašeliništi s převahou kapraďorostů (některé z nich přesahovaly svojí rozlohou plochu i přes 100 tis. km2) dočasně přeměnily v podstatně sušší biotopy s převahou semenných rostlin (obr. 1).

Do konce karbonu byla postupně uhlotvorná vegetace stromovitých kapradin, přesliček a kapraďosemenných rostlin z mizejících močálů téměř vytlačena nahosemennými dřevinami. Mezi první patřily jehličnany a kordaity. Z výtrusných rostlin překonávají tuto krizi zvláště stromovité kapradiny přežívající v refugiích v blízkosti vodních toků (obr. 2). V terénu se o aridizaci prostředí počátkem permu dobře přesvědčíme na polích severních Čech, která jsou typická svou červenohnědou půdou.

Mezi typické rostlinné zkameněliny tohoto období patří bezesporu prokřemenělé kmeny nahosemenných rostlin označované tradičně jako araukarity nalézané v písčitých sedimentech permských řek (obr. 3a,b).


Obr. 3a: Zkřemenělý kmen araukaritu ze spodního permu od Nové Paky.

Představují zbytky lesních porostů konce prvohor a náleží nahosemenným rostlinám, které přežívají do spodního permu. Dokládají to i otisky olistěných větévek v červeně zbarvených jílovcích ukládaných společně s písčitými nánosy řek. Mají buď širší pentlicovité listy s paralelní žilnatinou, patřící kordaitům, nebo jehlicovité podobné dnešním blahočetům, označované nejčastěji jako Walchia (obr. 4). Jejich válcovité šištice byly však nesoudržné, bez výrazných semenných šupin. U kapraďosemenných rostlin (rod Autunia conferta, obr. 5) se drobná semena ukrývala na samostatných štítcích sestavených do jednoduchých šištic.

Obr. 3b: Zkřemenělý kmen araukaritu ze spodního permu od Nové Paky.
Obr. 4: Větévka jehličnanu Walchia piniformis ze spodního permu od Bačova.
Obr. 5: Vějíř kapraďosemenné rostliny Autunia conferta ze spodního permu od Bačova.

Obr. 6: Rekonstrukce permské krajiny jižní polokoule (podle Shaily Chandry, Lucknow).

Mimo rovníkové oblasti tehdejšího kontinentu Pangey také převládaly semenné rostliny. V mírném pásmu jižní polokoule vznikla samostatná vymřelá skupina kapraďosemenných rostlin známá jako glossopteridy (obr. 6, 7) podle jazykovitého tvaru listů (lat. glossa = jazyk). Semena se u nich soustřeďují při spodu listů obvykle v podobě hlávek. O vědecké zpracování těchto kapraďosemenných rostlin se jako první zasloužil český badatel Otakar Feistmantel (1848–1891). V severním mírném pásmu Pangey, např. v oblasti dnešní Sibiře, tvořily dominantu vegetačního pokryvu rozlehlé lesy kordaitů patřící místním rodům, např. Rufloria. Ty tvořily i základ rozlehlých rašelinišť, jejichž přeměnou v zemské kůře vznikla rozsáhlá ložiska černého permského uhlí v kuzněcké nebo tunguzské pánvi.

Autoři:
prof. RNDr. Zlatko Kvaček, DrSc.
(Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy;
kvacek@natur.cuni.cz),
doc. RNDr. Stanislav Opluštil, Ph.D. (Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy;
stanislav.oplustil@natur.cuni.cz)

Více v:
Košťák M., Mazuch M. Putování naším pravěkem. Granit, Praha, 2011.
Opluštil S. et al. Int J Coal Geol. 2013, 119: 114–151.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •