SBÍRKA DENIVEK V PRŮHONICKÉ BOTANICKÉ ZAHRADĚ

Denivky patří do čeledi žlutokapovivých, Xanthorrhoeaceae (podčeleď Hemerocallidaceae). V přírodě je najdeme ve východní Asii (Čína, Japonsko, Korea, Rusko – Sachalin), v Evropě a na Kavkaze.


Obr. 1: Odrůda ´Kwanso´

V Evropě rostou volně dva druhy denivek, které jsou však s největší pravděpodobností zplanělé: jsou to denivka plavá (Hemerocallis fulva) a denivka žlutá (Hemerocallis lilioasphodelus). Denivka plavá pochází z Asie, může být vysoká až 90 cm a má rozvětvený stonek, který může nést i více než 20 květních poupat. Květy mají červenooranžovou barvu a v průměru měří 5–12 cm. Rostlina může v příhodných podmínkách silně odnožovat, proto je tento druh v USA a v Kanadě považován za invazní. Asi nejvíce rozšířený je její klon H. fulva ´Europa´ (Stout, 1929), který se odlišuje výrazným tmavě červeným žilkováním a oranžovým hrdlem a který je triploidní (3n = 33). Tato denivka může být jako jediná z přírodních druhů plnokvětá, jako je např. běžně pěstovaná H. fulva ´Kwanso´ (obr. 1). Denivka žlutá (Hemerocallis lilioasphodelus) pochází pravděpodobně z Číny a měří až 75 cm. Květy jsou citrónově žluté, 7,5–10 cm velké a slabě voní; otevírají se v noci. Na jihu Evropy, např. v severovýchodní Itálii a ve Slovinsku, roste volně podél řek a na vlhkých loukách, zdomácněla také v amerických Skalistých horách.

Za zmínku stojí i denivka Middendorfova (Hemerocallis middendorffii), jejíž domovina se nachází na Sachalinu, v Japonsku, v Koreji a v severovýchodní Číně. Dorůstá rovněž 90 cm, stonek nevětví, květy jsou sytě oranžové, 7,5 cm velké a v květenství jsou uspořádané po třech až pěti. Tato denivka může remontovat (opakovat kvetení) v září.

Průhonická botanická zahrada má ve svých sbírkách celkem 10 botanických druhů Hemerocallis.

Historie pěstování denivek

Pěstování denivek je záležitost stará několik tisíc let. Již staří Číňané je používali jako léčivé rostliny a zeleninu a až později obdivovali jejich krásu.

Do Evropy se pravděpodobně jako první dostala denivka žlutá (Hemerocallis lilioasphodelus), později pak denivka plavá (H. fulva). Oba druhy popsal botanik Clusius již kolem roku 1590. Některé prameny však připisují první zmínky o denivkách belgickému lékaři a botanikovi Rembertu Dodoensovi (Cruydeboeck, 1554), který denivku žlutou jmenuje jako Lilium luteum. Latinské jméno dal denivce Carl von Linné roku 1753 ve své knize Systema Naturae, který spojil řecká slova „hemera“ – den a „kallos“ – krása, tedy Hemerocallis. Denivka žlutá a denivka plavá se v Evropě pěstují již tak dlouho, že se někdy uvádějí jako druhy původní. Postupem času pak evropští botanici přiváželi z Asie i jiné přírodní a pěstované druhy a shromažďovali je v botanických zahradách. Tak byly na starý kontinent dovezeny dodnes pěstované trvalky, jako je například H. fulva ´Flore Pleno´ z Číny (1869), plnokvětá odrůda H. fulva ´Kwanso´ z Japonska (1712) nebo panašovaná forma H. fulva ´Kwanso Variegata´ (1784). Introdukované rostliny se později podílely na hybridizaci a tvorbě nových kultivarů.

Vývoj šlechtění

Úplně prvním doloženým křížením denivek je kultivar ´Apricot´. Jedná se o selekci z F1 generace H. lilioasphodelus × H. middendorffii. Toto křížení provedl v roce 1893 anglický učitel a nadšený šlechtitel George Yeld (1845–1938). Z výsledků jeho práce jsou v Průhonicích zastoupeny kultivary ´Gold Dust´ (1905), ´J. S. Gayner´ (1928) a ´Radiant´ (1931).


Obr. 2: Odrůda ´Caballero´

Obr. 4: Odrůda ´Mary Todd´

Obr. 5: Odrůda ´The Band Played On´

Obr. 6: Odrůda ´Anre Margaret´

Druhým centrem počátků šlechtění byl americký New York. Zdejší ředitel botanické zahrady Arlow Burdette Stout (1876–1957) představil v roce 1929 kultivar ´Mikado´. Rodiči této rostliny, která byla získána selektivním výběrem ze třetí generace, byli H. aurantiaca a H. fulva ´Europa´. Stout byl také autorem prvního a možná stále ještě nejucelenějšího díla o druzích denivek „Daylilies: The Wild Species and Garden Clones, Both Old and New, of the Genus Hemerocallis“. A. B. Stout je dodnes považován za otce moderního šlechtění denivek. Také proto je jeho jménem od roku 1950 udělována tzv. „Stout Silver Medal“, jakožto nejvyšší ocenění American Hemerocallis Society (AHS), které může nový kultivar získat. Ukázkami šlechtění A. B. Stouta v Průhonicích jsou již zmiňované ´Mikado´, dále odrůdy ´Rajah´ (1935), ´Brunette´ (1941) a ´Caballero´ (1941; obr. 2). Další velmi starou odrůdou, která je k vidění v průhonické sbírce, je kultivar ´Luteola Pallens´ (Lemoine, 1907) vzniklá křížením druhu Hemerocallis citrina s hybridem pojmenovaným ´Luteola´ (Wallace-R., 1900) = (H. aurantiaca var. major × H. thunbergii).

Důležitým milníkem ve šlechtění denivek je, podobně jako u jiných rostlin, vznik tetraploidů. Denivky jsou běžně rostliny diploidní (2n = 22), přirozeně se vyskytují také triploidi (3n = 33), ale rostliny se zdvojenou sadou chromozomů (4n = 44) vznikly až rukou člověka. Šlechtění tetraploidů začalo v padesátých letech, kdy byl použit alkaloid kolchicin, o kterém se vědělo, že způsobuje mutace. Semena kolchicinovaných rostlin však neklíčila, a prvním úspěchem byla až odrůda ´Crestwood Ann´ (Fay-Griesbach, 1961), jež se dala použít pro další šlechtění. Úspěch tetraploidních denivek byl potvrzen až mnohem později. Teprve v roce 1978 získala „Stout Silver Medal“ tetraploidní žlutá odrůda ´Mary Todd´ (Fay, 1967) pocházející z křížení (sdlg × ´Crestwood Ann´). Pěstitelské výhody těchto rostlin vycházejí z toho, že buňky mají větší jádro a silnější turgor, což umožňuje mohutnější vzrůst a pevnější květy. Ve sbírce Průhonické botanické zahrady je ke zhlédnutí právě odrůda ´Mary Todd´ (obr. 4).

Soustavnou prací šlechtitelů se mnohonásobně zvýraznily vlastnosti květů, které nebyly u botanických druhů ani u prvních kříženců příliš patrné. Na květech moderních hybridů tak lze pozorovat zcela nové barvy a barevné znaky, jakými jsou například paprsky, žilkování, prstence a oka, přechody barev a barevná rozhraní v různých formách. Struktura květu se také obohatila o netradiční vlastnosti, jako je například kaskádovitý tvar květu nebo tzv. „Spider“ (který má poměr délky okvětního plátku k jeho šířce větší než 4:1). Okraje květu mohou být zkadeřené, zoubkované či plisované a tvar květního lístku může být zvláštně modelovaný, třeba lžičkovitý. Jako příklad lze uvést moderní denivku ´The Band Played On´ (Stamile, 2005; obr. 5).

O tom, jak se šlechtění denivek vyvíjelo na našem území, nejsou ucelené doklady. Všeobecně se má za to, že intenzivněji šlechtit se začalo až po roce 1990, kdy již nebyl problém dovážet nové kultivary z USA. Právě Spojené státy se během desetiletí staly Mekkou šlechtění denivek. V naší sbírce je ukázkou z tohoto období česká odrůda ´Anre Margaret´ od Antonína Ressela z roku 1991 (obr. 6). Ale i předtím se krásám denivek věnovalo několik nadšenců. Jedním z nich byl pan Šťastný, který výborně pracoval s novým genetickým materiálem, jejž dovezl již na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých. Jeho kultivarům bychom rádi v budoucnu věnovali samostatný záhon v naší sbírce.

Využití denivek

U nás v Evropě denivky známe především jako okrasné rostliny. Jejich nesporná krása a poměrně malá náročnost na podmínky stanoviště z nich dělá oblíbenou zahradní trvalku. Existují ale i jiné způsoby použití této rostliny. Jako léčivá rostlina je zobrazována na starých čínských malbách a v herbářích, zmiňuje se o ní již Confucius (551–479 př. n. l.).

Málo se ale ví, že denivka je jedlá rostlina, přitom konzumovat ji lze v podstatě celou. A proč vlastně ne, květák je také od slova květ. Mladé výhonky chutnají trochu jako hrášek a dají se používat podobně jako chřest. Hlízy, ale pouze ty nové s bílou kutikulou, lze používat syrové (připomínají ředkvičku) a při vaření mohou nahradit bambusové výhonky. Nejvíce používanou částí jsou ale květní pupeny. Především na Tchaj-wanu je sběr a sušení poupat druhu Hemerocallis citrina významnou součástí zemědělství. Poupata této v noci kvetoucí denivky nejlépe chutnají sebraná den před otevřením květu. Po usušení se tzv. „golden needles“ používají jako přísada do polévek a jiných asijských jídel. Poupata se tedy většinou vaří, dají se také nakládat po vzoru okurek nebo jíst syrová, stejně jako celé květy. Ty se používají hlavně ke zdobení jídel a do salátů.

Denivky v Průhonické botanické zahradě

Sbírka denivek byla založena v sedmdesátých letech dvacátého století Mgr. Milanem Blažkem. Rostliny mapují historický vývoj šlechtění od botanických druhů a počátků pěstování a jejich křížení až do současnosti, pokrývají tedy období let 1784–2012. Část sbírky věnovaná českým kultivarům denivek se začala intenzivně rozvíjet v roce 2012, kdy jsme oslovili vybrané české šlechtitele s prosbou o spolupráci. Tehdy jsme získali 65 rostlin a sbírku jsme kontinuálně rozšiřovali až na současných 130 kultivarů. A ještě zdaleka nekončíme!

V roce 2015 byla kolekce denivek, ale také pivoněk, v Průhonické botanické zahradě zařazena do „Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů rostlin, zvířat a mikroorganismů významných pro výživu a zemědělství“. Nejen díky tomu sbírky nadále rozšiřujeme a mnohdy se může jednat o záchranu sortimentu od šlechtitele. Naším cílem nadále zůstává nacházení nových šlechtitelů u nás i v zahraničí, kteří mají jiné přístupy k hybridizaci a jiný výchozí materiál, aby se tak naše sbírka rozvíjela kontinuálně v několika směrech.

Autoři:
Ing. Markéta Macháčková (Oddělení genofondových sbírek; marketa.machackova@ibot.cas.cz),
Ing. Zuzana Caspers (Oddělení genofondových sbírek; caspers@ibot.cas.cz),
RNDr. Pavel Sekerka (Oddělení genofondových sbírek; pavel.sekerka@ibot.cas.cz
)