Požárové disturbance ovlivňují režim mnoha terestrických ekosystémů na Zemi. Oheň se uplatňuje jako významný faktor zejména v mediteránních ekosystémech a zonálních jehličnatých lesích boreálních oblastí severní Ameriky a Eurasie. Jeho ekologický význam je v těchto regionech všeobecně znám a po dlouhou dobu podrobně zkoumán. Také ekosystémy v oblastech temperátní Evropy postihují požáry, avšak jejich význam je prozatím nedostatečně pochopen, přestože důkazy o dřívějším výskytu požárů – uhlíky se často nachází v sedimentárním záznamu rašelinišť a v půdách. V rámci našeho výzkumu se zaměřujeme na rekonstrukci požárové aktivity v průběhu současného intergaciálního období – holocénu. Pomocí komplexního paleoekologického výzkumu zkoumáme, jak oheň determinuje prostorovou strukturu vegetace a ovlivňuje druhovou diverzitu. Ve srovnání s jinými typy disturbancí jsou požáry unikátní tím, že mohou být způsobeny jak čistě přírodními procesy, tak také lidmi a jejich specifickými činnostmi. Nahromaděná suchá biomasa totiž může vzplanout zcela přirozeně bouřkovou aktivitou, ale také se může jednat o záměrný akt člověka, aby vypálením získal například místo vhodné k lovu nebo pro zemědělství. Přírodovědný výzkum požárové historie v sobě tedy nutně integruje i kulturní aspekty a předurčuje ho k úzké spolupráci s archeologií.

Výsledky našeho výzkumu ukazují, že zvýšená aktivita požárů v časném holocénu byla dána jak teplejším a sušším klimatem, tak i významným podílem snadno hořlavých jehličnanů. Během středního holocénu však došlo k výraznému poklesu požárové aktivity, který byl způsoben expanzí listnatých lesů s dominancí buku lesního. Podíl člověka na růstu frekvence požárů zřetelně stoupá v mladší části holocénu, kdy se antropogenní aktivita stává hlavní příčinou výskytu ohně.