PRŮHONICKÝ PARK Z POHLEDU MYKOLOGA – 2. DÍL


Obr. 1: Vápnomilná řasnatka zední (Peziza cerea) vyrostla v Praze 6 – Košířích na papírovém pytli s vápnem v zahradním altánku v květnu r. 1989

V minulém čísle Botaniky jsme se kromě úvodních partií blíže věnovali třem druhům vřeckovýtrusných hub a v tomto čísle budeme s touto skupinou pokračovat. Nejprve však několik „nezáživných“, ale nezbytných údajů. Vřeckovýtrusné houby v tradičním umělém dělení zahrnují mj. dvě velké skupiny, a to terčoplodé houby (Discomycetes) a tvrdohouby (Pyrenomycetes). Terčoplodé houby se dělí podle způsobu otevírání vřecek v době zralosti výtrusů na dvě velké skupiny, a to na operkulátní a inoperkulátní. U operkulátních vřeckovýtrusných hub se vřecka v době zralosti výtrusů otevírají na vrcholu malým víčkem, zatímco u inoperkulátních se otevírají drobným otvorem nebo štěrbinkou na hořejší části vřecka (lze to ovšem vidět pouze pod mikroskopem). Pokud jde o velikost plodnic vřeckovýtrusných hub, valná většina z nich tvoří drobné nebo velmi drobné plodničky (1–3 mm) a jen zcela malá část má plodnice větší nebo velké.

Zajímavé také je, že mnoho druhů vřeckovýtrusných hub (zejména těch s většími plodnicemi) vyrůstá nejvíce v jarním období. To se dává do souvislosti s příkonem světla a tepla do listnatých a smíšených porostů, tj. s delší nezastíněností takovýchto biotopů a snadnějším šířením výtrusů. Pozoruhodné rovněž je, že řada druhů terčoplodých hub se vyznačuje tzv. vystřelováním výtrusů ze zralých vřecek, a to většinou v tak ohromném množství, že se nad plodnicí nenadále vytvoří bělavý obláček – plodnice na nás jakoby „vybafnou“ statisíce výtrusů. Převážně vřeckovýtrusným houbám se celoživotně věnoval dr. Mirko Svrček z mykologického oddělení Národního muzea v Praze, jehož četné sběry (i z Průhonického parku) jsou uloženy v muzejním herbáři (mezinárodní zkratka PRM).

Z nesmírného bohatství vřeckovýtrusných hub, z nichž jich velmi mnoho roste i v Průhonickém parku, si v systematickém sledu blíže všimneme spíše několika málo druhů s většími nebo velkými plodnicemi, a to nejprve druhů operkulátních.


Obr. 2: Dřevní řasnatka krátkonohá (Peziza micropus) vytvořila plodnice na padlém tlejícím kmenu osiky na Soběslavských blatech v j. Čechách v květnu r. 1991

Z rodu řasnatka (Peziza) uveďme např. dosti hojnou řasnatku zední (Peziza cerea, obr. 1), která tvoří miskovité, tenké, 2–8 cm široké, nejčastěji okrově zbarvené plodnice. Roste na holé (zejména vápnité) půdě nebo na zdech. Velmi podobná, ale na tlejícím dřevě především listnáčů se vyskytující řasnatka krátkonohá (Peziza micropus, obr. 2) se většinou vyznačuje velmi krátkým třeněm na spodu plodnice. Příbuzná, avšak vzácnější řasnatka uhlíková (Peziza anthracina), uváděná též jako Plicaria carbonaria, má rovněž nevelké miskovité plodnice, ale hnědě až černohnědě zbarvené, a co je zajímavé, roste jenom na starých ohništích. Patří totiž mezi tzv. antrakofilní houby, které jsou vázány na uhlík ve spáleném nebo polospáleném dřevě. Stejně je tomu i s pěkným zvonečkem uhelným (Geopyxis carbonaria, obr. 3 ), jehož drobné, okrově hnědé, na okraji bělavě zoubkaté kalíškovité plodničky (jen 0,5–1 cm široké) na tenkém krátkém třeni vyrůstají hojně na starých ohništích a spáleništích.

Všechny výše zmíněné druhy jsou sice jedlé, ale pro malé rozměry se k jídlu nehodí. O jehnědce olšové a klihatce černé jsme se již zmínili v minulém čísle Botaniky.

K terčoplodým houbám s dosti velkými plodnicemi, které se k jídlu sbírají a v Průhonickém parku se též vyskytují, patří mj. chřapáč jamkatý (Helvella lacunosa); má 3–10 cm vysoké plodnice, jejichž klobouk je šedivý a zprohýbaný, zatímco třeň je bělavý nebo našedlý, žebrovitě jamkatý. Tento chřapáč roste nehojně v létě a na podzim na zemi v lesích, někdy i mimo les v křovištích apod. Zcela jinak vyhlíží chřapáč pýřitý (Helvella macropus), někdy též zvaný stopečka pýřitá (Macropodia macropus): jeho plodnice tvoří 1–3 cm široký pohárek na 3–5 cm dlouhém tenkém hladkém třeni. Roste nehojně v létě a na podzim v lesích všeho druhu, ale k jídlu se příliš nehodí. Rovněž chřapáč obecný (Helvella acetabula, obr. 4 ) se tvarem plodnice od předešlých druhů liší – má totiž ploše miskovitou, 3–10 cm širokou šedohnědou plodnici, naspodu s krátkým, hrubě žebernatým třeněm. Je jedlý a roste nehojně na jaře a v létě nejen v lesích, ale i v parcích.


Obr. 5: Dosti velké duté plodnice tvořící ucháč obrovský (Gyromitra gigas) vyrostl na ležící tlející větvi smrku u Živohostě v. od Dobříše v dubnu r. 1999

Ke skutečně pěkným nálezům v Průhonickém parku (konkrétně v části Obora) náleží před lety sebraný jedlý ucháč obrovský (Discina gigas = Gyromitra gigas, obr. 5), jehož plodnice jsou relativně velké (ovšem ne obrovské; jeho druhové jméno je nadnesené), obvykle 8–15 cm vysoké, s kloboukem okrovým až okrově hnědavým, laločnatě zprohýbaným, a s bílým, krátkým, často až soudečkovitým třeněm; celá plodnice – stejně jako u chřapáče jamkatého – je dutá. Roste z tlejících pařezů, kořenů nebo částí ležících kmenů, hlavně jehličnanů. Je to dobrá jedlá houba – bohužel nepříliš hojná.

Příbuzný jedovatý ucháč obecný (Discina esculenta = Gyromitra esculenta) v Průhonickém parku zjištěn nebyl, ale před mnoha lety se hojně vyskytl v kůrovině (drcené kůře) u sazenic kosatce sibiřského v zahradě tehdejšího Výzkumného ústavu okrasných rostlin, kam bylo jeho podhoubí zřejmě přivezeno s kůrovinou z lesa.

Zato ale byl v parku zcela nahoře nad východním břehem Podzámeckého rybníka a v zahradě na Chotobuzi nalezen smrž obecný (Morchella esculenta) se žlutavě okrovým, voštinovitě důlkatým zaobleným kloboukem a bílým třeněm; celá houba je 6–15 cm vysoká a je dutá. Ačkoli má tento smrž druhové jméno obecný (což znamená vlastně hojný), v posledních letech rozhodně hojný není, stejně jako některé jiné houby nesoucí druhové jméno obecný, -á. Houbaři oblíbená elegantní jarní kačenka česká (Verpa bohemica) nebyla bohužel v Průhonickém parku zaznamenána.

K zajímavým terčoplodým houbám patří oranžovka vřetenovýtrusá (Byssonectria terrestris = Inermisia aggregata), jejíž přisedlé, 1–3 mm široké, miskovité, žlutě až červenavě zbarvené plodničky vyrůstají v hustě stěsnaných skupinách na bělavém podkladu. Pozoruhodné je, že roste jen na starých výkalech a na místech potřísněných močí lesní zvěře nebo v jejich blízkosti. Rovněž barevně pěkná je jedlá mísenka oranžová (Aleuria aurantia, obr. 6 ), která tvoří v létě a na podzim 2–6 cm široké miskovité, k zemi přisedlé, tence masité, nápadně červeně oranžové plodnice; najdeme ji však dosti pořídku.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Autoři:
RNDr. František Kotlaba, CSc. a prom. biol. Zdeněk Pouzar, CSc.
(frantisek.kotlaba@ibot.cas.cz; emeritní pracovníci Taxonomického oddělení)

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •