PAŘEZINY – JEDEN Z NEJSTARŠÍCH, EKOLOGICKÝCH ZPŮSOBŮ LESNÍHO HOSPODAŘENÍ

Kdo ze čtenářů tohoto časopisu někdy slyšel o pařezinách? Dobře, možná slyšel, ale co se pod tímto slovem skrývá? Jde jednoduše o jeden z nejstarších způsobů lesního hospodaření, který můžeme vysledovat již v archeologických nálezech nebo iluminacích středověkých kodexů a o kterém existují nepřeberné doklady v dalších historických písemnostech. Pařeziny byly u nás běžné ještě v 19. století, avšak počátkem 20. století už jich moc nezbývalo a po 2. světové válce se v odborných lesnických kruzích debatovalo hlavně o tom, jak pařeziny co nejefektivněji převést na jiný způsob hospodaření. Pařeziny údajně degradovaly půdu, ve skutečnosti se ale spíš nehodily do moderní vize přísně pravidelného hospodaření. Dnes zjišťujeme, že pařeziny měly své důležité ekologické funkce.

Pařeziny využívají přirozené schopnosti většiny listnatých dřevin obrážet pomocí výmladků. Někdy se proto pařezinám říká obecněji výmladkové lesy. Určitě jste si mnohokrát všimli, jak různě na mezích, ale i v lese nebo na zahradě, vyrůstá z jednoho základu, vlastně z jednoho kořene, několik nebo i docela velké množství kmenů. Tyto kmeny jsou různě pokřivené, deformované, skoro by se řeklo, že se na nic pořádně nehodí. Nesmíme však zapomínat, že před obdobím rozsáhlejšího využití fosilních paliv (uhlí, zemní plyn nebo ropa) bylo dřevo hlavním zdrojem tepla nejen pro vytápění, ale i pro každodenní vaření. K tomu bylo potřeba pravidelného přísunu značného množství dřeva, které vůbec nemuselo být ve formě polen, úplně stačilo nařezat tenčí kmínky.

Lípa, buk, líska, javor, jasan, ale i dub a další běžné dřeviny dokážou výmladky produkovat velmi rychle a se spolehlivou pravidelností. Tím pařeziny připomínají moderní koncept rychle rostoucích dřevin. Pařeziny však mají daleko širší funkce. Stromy se navíc mohou pařezit skoro neomezeně dlouho, doslova po staletí. Zajímavou otázkou je i doba obmýtí, čili jak často se dřevo sklízelo. Z historických dokumentů víme, že ve středověku to bylo jednou za 7 let. Během následujících staletí se obmýtí prodloužilo až na zhruba 40 let. Přitom běžná doba obmýtí současného lesa je 100 i více let. Větší měrou se tento způsob hospodaření uplatnil tam, kde byl dřeva relativní nedostatek, protože většina půdy byla využita pro zemědělské účely. U nás tomu tak bylo hlavně v úrodných nížinách, kde na les zbývalo sotva 10–20 % půdy.


Jaké prostředí pařeziny představují? Kromě čerstvých, přirozeně světlých pasek tvoří pařeziny také mladé a ještě docela světlé části, ale i odrostlé a už velmi tmavé porosty. Rychlost jejich střídání je daná dobou obmýtí. Pařeziny jsou celkově světlejším prostředím než dnešní relativně dlouho rostoucí hospodářské lesy se zapojeným stromovým patrem. Taková dynamická pařezina je hodně specifickým prostředím pro život rostlin, živočichů, hub a také třeba půdních mikroorganismů. Živiny kolují odlišně ve srovnání s dlouho rostoucími lesy, nekumulují se příliš, není zde mnoho odumřelého a tlejícího dřeva. Často dochází k prosvětlování, vládne neustálá změna, která má ovšem svůj pravidelný řád. Pařezinové hospodaření muselo přírodu v lesích silně ovlivňovat a selektovat určité druhy organismů.

Výzkum v posledních letech ukázal, že mnoha druhům lesních organismů skutečně vyhovuje ona různorodost a dynamika, kterou pařezinové hospodaření přináší. Tyto druhy jsou dnes často na červených seznamech ohrožených druhů, na čemž má zřejmě velký podíl opuštění pařezinového hospodaření během 19. a 20. století. Zastupují hlavně světlomilné organismy, tedy cévnaté rostliny, motýly nebo některé skupiny brouků a pavouků. Současnou snahou výzkumu, ochrany přírody a také několika málo soukromých vlastníků lesa je obnova pařezení. A to se netýká jen České republiky, jde o celoevropský trend.

Pařeziny v českých zemích zkoumáme v rámci několika výzkumných projektů, například v květnu 2015 uzavřeného tříletého projektu podpořeného MŠMT ČR: Výmladkové lesy jako produkční a biologická alternativa budoucnosti, reg. číslo: CZ.1.07/2.3.00/20.0267, s jehož podporou tento článek vznikl.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Autor:
Mgr. Radim Hédl, Ph.D.
(hedl@ibot.cas.cz
; Oddělení vegetační ekologie)

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •