PRŮHONICKÝ PARK Z POHLEDU MYKOLOGA


Obr. 1: Mnohá místa v Průhonickém parku poskytují vhodná stanoviště pro růst hub, jako např. „Podalpinská louka“ pro travní houby – špičky, šťavnatky, voskovky, kukmáky a jiné

Řekne-li se houby, většině lidí se v mysli vynoří představa statných hřibů, štíhlých elegantních bedel, pestrobarevných holubinek, různých čirůvek, ryzců atd., tj. velkých hub, které nazýváme makromycety; patří k nim ale i druhy s velmi malými plodničkami od velikosti 1 mm. Leckteré druhy makromycetů lze určit pouhým okem nebo za použití lupy, ovšem k přesnému určení mnoha hub je ve většině případů zapotřebí dobrý mikroskop. Kromě toho ovšem existuje ohromné množství hub, kterých si běžně člověk ani nevšimne. Nazývají se mikromycety a jejich studium se už bez mikroskopu vůbec neobejde. Dále se budeme zabývat pouze makromycety.

Je si třeba uvědomit, že to, co vidíme a označujeme jako houby, jsou jen plodnice hub – vlastní houba je v podobě tzv. podhoubí (mycelia) skryta v půdě, dřevě nebo v rostlině.

Při studiu většiny hub je nevýhodné, že pro své určování nezbytné plodnice tvoří často velmi nepravidelně, některé dokonce i v několikaletých přestávkách. To je také jeden z hlavních důvodů, proč je studium hub značně obtížné. Dalším problémem je skutečnost, že pro správné určení druhů je ve velké většině případů nutný dobrý mikroskop (ne každý jej má ovšem k dispozici) a dosti pracné zhotovování preparátů – to není v případě určování cévnatých rostlin většinou nezbytné.

Různé houby mají podle druhů pestré ekologické nároky, takže se vyskytují za rozdílných podmínek. Podle způsobu výživy se houby dělí na saprotrofní (hniložijné), které se vyživují rozloženou nebo rozkládající se organickou hmotou (rostliny, listí, jehličí, dřevo), a na parazitické (popř. poloparazitické) vyrůstající na živých rostlinách nebo i živočiších, jimž v menší nebo větší míře škodí a v posledku často vedou až k jejich záhubě. Zvláštní a v přírodě neobyčejně důležitou skupinu představují houby mykorhizní, které většinou tvoří oboustranně užitečnou symbiózu s kořeny určitých dřevin, k jejichž zdárnému růstu přispívají (více o mykorhize zde).

Z praktického hlediska rozeznáváme houby jedlé, nejedlé a jedovaté. Jedlé houby (zejména hřibovité) byly prověřeny požíváním lidmi po dlouhá staletí, ovšem bylo tomu pouze v některých oblastech světa – např. muchomůrka císařka byla vyzkoušena a oblíbena již v antickém Římě, hřibovité a lupenaté houby požívali hlavně staří Slované atd. Jedovaté houby dělíme na slabě, silně (prudce) a smrtelně jedovaté. K prudce jedovatým patří třeba muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina), zatímco muchomůrka zelená (A. phalloides) je smrtelně jedovatá. Existují však houby, které jsou jedovaté jen tehdy, jsou-li požity za syrova nebo příliš krátce povařené nebo usmažené, zatímco po dostatečně dlouhé tepelné úpravě jsou nejen jedlé, ale i chutné – např. hřib kovář (Boletus luridiformis), hřib koloděj (B. luridus), dokonce i hřib satan (B. satanas). K jedlým druhům hub rostoucím v Průhonickém parku náleží přirozeně i běžný hřib dubový (B. reticulatus, viz obr. 2 ). Valná většina hub však patří mezi houby nejedlé, a to z různých důvodů: jsou páchnoucí, nechutné, palčivé, tuhé, dřevnaté apod.; v přírodě však hrají většinou významnou roli. Některé houby mají také léčivé účinky.

Obr. 2: Hřib dubový (Boletus reticulatus) lze najít téměř po celou sezonu pod duby. Hráz rybníka „Polný“ u Vlastiboře v jižních Čechách
Obr. 3: Výborná jedlá houby pečárka císařská (Agaricus augustus) – Seč u Chrudimi,u silnice nad „Plynostavem“, pod douglaskou tisolistou
Obr. 4: Krásná muchomůrka červená (Amanita muscaria) je jen slabě jedovatá. Průhonický park – Obora

Obr. 5: Rážovka rumělková (Nectria cinnabarina) vypadá jako karmínově červené nepravidelné korálky na mrtvém dřevě listnatých stromů a keřů. Okraj mokřadu „Chobot“ u Hostivice západně od Prahy

Obr. 7: Abychom mohli vidět celé plodničky drobné jehnědky olšové (Ciboria amentacea) musíme odhrnout staré spadané listí olší a najít pod ním samčí olšové jehnědy. „Tiché údolí“, Praha 6-Suchdol

Obr. 6: Hlívenka rumělková (Tubercularia vulgaris) je nepohlavním stadiem rážovky rumělkové; na odumřelém dřevě listnáčů tvoří žlutooranžové „kupky“. „Komárovský chobot“ Soběslavských blat v jižních Čechách

Obr. 8: Nahloučené mladé plodnice klihatky černé (Bulgaria inquinans) vyrostly v puklinách kůry položivého kmene dubu červeného. Průhonický park, „Jeřábkovy potoky“

V tomto seriálu se výběrově věnujeme jenom některým v Průhonickém parku se vyskytujícím houbám, neboť je jich skutečně velmi mnoho – jde totiž o přírodní park s velkými partiemi víceméně původní vegetace. Tento, i další články, budou doprovázeny fotografiemi některých pojednávaných druhů, přičemž ne všechny budou pořízeny v Průhonickém parku.

Nejprve se krátce věnujme houbám vřeckovýtrusným čili vřeckatým (Ascomycetes), u nichž se výtrusy tvoří uvnitř zvláštních buněk zvaných vřecka (asky), a později houbám stopkovýtrusným (Basidiomycetes), které tvoří výtrusy na buňkách zvaných bazidie, a to na výrůstcích čili stopečkách (sterigmatech) zevně těchto buněk. Vřecka, bazidie a výtrusy můžeme ovšem pozorovat pouze pod mikroskopem.

Z hojných vřeckovýtrusných hub, kterých je ohromný počet, uvádíme v tomto článku jenom tři druhy, neboť množství jiných většině lidí běžně uniká, a navíc o ně ani nejeví zájem.

Na odumřelých větvičkách, větvích a tenčích kmenech to je tvrdohouba rážovka rumělková (Nectria cinnabarina, viz obr. 5 ) – tu můžeme najít téměř po celý rok. Jsou to droboučké tvrdé tmavočervené útvary, v nichž se tvoří pohlavně vznikající výtrusy (askospory). Kromě toho ale vytváří mnohem častěji světle oranžově zbarvené malé „bochánky“, což je nepohlavní stadium houby zvané hlívenka rumělková (Tubercularia vulgaris, viz obr. 6 ); z ní se odškrcují nepohlavně vznikající výtrusy, konidie. Brzy na jaře můžeme místy pod spadaným listím najít drobnou jehnědku olšovou (Ciboria amantacea = C. casca, viz obr. 7), jejíž plodničky v podobě většinou jen 3–5 mm širokého okrového nebo hnědavého kalíšku na tenkém dlouhém třeni („nožičce“) vyrůstají ze starých ležících samčích jehněd olší. Naproti tomu v parku nehojná klihatka černá (Bulgaria inquinans, viz obr. 8 ) má větší plodnice, 1,5-4 cm široké, ztuha rosolovité, zprvu téměř kulovité, později „káčovité“, nakonec mělce miskovité až skoro ploché, na vnitřní (svrchní) straně černé, hladké, lesklé, na vnější straně rezavohnědě štětinatě šupinkaté; roste na odumřelých kmenech a větvích listnáčů, zejména dubů a buků. V Průhonickém parku vyrostla dokonce na položivém kmenu původem severoamerického dubu červeného (Quercus rubra). Lze ji i jíst naloženou v octě, nálev však zbarvuje dočerna.

Některým dalším vřeckovýtrusným houbám zjištěným v Průhonickém parku se budeme věnovat v další části seriálu.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Kontakt:
RNDr. František Kotlaba, CSc. a prom. biol. Zdeněk Pouzar, CSc.
(frantisek.kotlaba@ibot.cas.cz
; emeritní pracovníci Taxonomického oddělení)

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •