ZA NOVÝM RODEM DO HOR – POZVÁNKA OD SÍTINY HORSKÉ


Obr. 1: Sítina horská trojklaná na Sněžce

Myslíte si, že v naší květeně je již všechno objeveno a pěkně zaškatulkováno? Máte dojem, že informace o středoevropské flóře jsou neměnné a zanesené v učebnicích? Nikoli. I mezi našimi domácími druhy rostlin nacházíme dosud nepoznané či přehlížené, které by si zasloužily více naší pozornosti. Tak je tomu i s vysokohorským druhem sítiny. Zástupy turistů putujících na nejvyšší horu, Sněžku, procházejí bez povšimnutí kolem jedné z největších populací zajímavého druhu rostoucího zde již od doby ledové. Po staletí byl považován za zástupce rodu sítina. Správné zařazení této rostliny však nedalo některým botanikům spát již dlouhá léta. Až nyní se na základě komplexního výzkumu, zahrnujícího molekulární analýzy, ukázala tak výrazná unikátnost této rostliny, že si zasluhuje vyčlenění do samostatného rodu – sítiny horské s vědecký názvem Oreojuncus.

V přírodě se můžeme setkat s řadou rostlin, jež by si běžný člověk, blíže se nezabývající botanikou, mohl na základě povrchní podobnosti chybně zařadit do nějaké skupiny. Jednou takovou oblíbenou skupinou, zahrnující dokonce různé čeledi rostlin, jsou „trávy“. Určitě jste se sami někdy přistihli, že při procházce loukou, lesní pěšinou, kolem rybníka či řeky, nebo v horách, jste při pohledu na trs s úzce čárkovitými listy podlehli dojmu, že všude kolem roste nějaká „tráva“. Nebyli jste často daleko od pravdy, ale je dost možné, že jste tak nazvali nějakou ostřici nebo právě sítinu.

Z důvodu, aby nedocházelo k mylnému zařazení rostlin a potenciálním rizikům s tím spojeným, používá se již od dob C. Linného systém popisující znaky rostlin tak, aby bylo možné odlišit jednotlivé druhy (věda, která tak činí, je taxonomie). K těmto morfologickým znakům díky moderním metodám zahrnujícím analýzy DNA přibyly znaky molekulární a na jejich základě lze nejen druhy vzájemně odlišit, ale také určit jejich příbuzenské vazby, tj. fylogenetické vztahy.

Již C. Linné v 18. století identifikoval řadu znaků, kterými se liší velmi si navzájem podobné čeledi lipnicovité (Poaceae), šáchorovité (Cyperaceae) a sítinovité (Juncaceae). Uveďme si alespoň nejdůležitější z nich. Lipnicovité, tedy pravé „trávy“, mají lodyhu oblou a dutou, s kolénky. Květy mají redukované okvětí a jsou uspořádané v květenstvích – kláscích. Typické jsou zde morfologicky a vývojově zajímavé útvary jako plušky, pluchy, plenky a plevy. Klásky vytváří složené klasy nebo laty a plodem je obilka, jak ji znáte u našich obilnin. Šáchorovité naproti tomu mají nejčastěji 3hrannou lodyhu vyplněnou dření (ale jsou i výjimky, jak je v přírodě běžné). Květy jsou v paždí jediného listenu, klásky jsou jednotlivé nebo v květenstvích a plodem je nažka, která může být uzavřena v takzvané mošničce. U sítinovitých mohou být lodyhy oblé nebo ploché, ale nejsou duté a kolénkaté, obsahují dřeň (možná jste si někdy u potoka dělali košíčky z jejich lodyh, to bílé uvnitř je dřeň), květy jsou v květenstvích či jednotlivě s jedním nebo dvěma listeny, plodem je vícesemenná tobolka.


Obr. 2: Sítina horská trojklaná – zrající tobolky

Vraťme se ale k naší nejvyšší hoře. Právě na Sněžce a blízkém okolí zkušené oko rozhodně nepřehlédne význačného zástupce čeledi sítinovitých, který byl dosud znám pod názvem sítina trojklaná , neboť na některých místech tvoří mezi kosodřevinou téměř souvislý porost (viz obr. 1 ). V rodě sítina (Juncus) jsou důležitými rozpoznávacími znaky typ květenství, morfologie a anatomie listu. Květenství u sítiny horské je na sítinu poměrně chudé, redukované na 2–3 (4) květy, které přesahují listenům podobné listy, jež vyrůstají velmi blízko sebe v horní části oblé lodyhy. Listy tvoří malý žlábek či jsou ploché a při pohledu pod lupou můžeme objevit, že jejich okraj je papilnatě pilovitý. Na bázi lodyhy je 4–6 listenům podobných listů, tzv. katafylů. Rostliny dorůstají 5–30 cm výšky.

Pokud se vypravíme do Krkonoš koncem léta, sítiny horské trojklané již mají tmavě hnědé trojpouzdré tobolky vyčnívající z okvětí. Listy získaly, z počáteční zlatavé, barvu bronzovou, která v té době již zdobí třetinu rostliny (viz obr. 2 ).

Unikátnost sítiny horské již dříve neunikla pozornosti zkušených botaniků, avšak jak už to tak bývá, nebyli následováni a jejich názory nebyly akceptovány širokou botanickou veřejností. Výsledky rozsáhlé a dlouholeté práce, zabývající se rozluštěním fylogenetických vazeb v čeledi sítinovitých na našem pracovišti, však přinesly potvrzení správnosti specifického postavení těchto sítin.

A jak jsme postupovali? Získali jsme DNA z celosvětově dosud nejrozsáhlejšího souboru zástupců čeledi sítinovitých, analyzovali jsme specifické úseky DNA ze všech tří genomů (5 úseků z chloroplastu, mitochondrie i jádra) a pomocí fylogenetických algoritmů sestavili obraz evoluční příbuznosti studovaných rostlin, tzv. fylogenetický strom. Tento fylogenetický strom ukázal oba dva druhy sítiny horské jako bazální. To znamená, že sítina horská patří k nejstarším dosud žijícím zástupcům čeledi sítinovitých a netvoří skupinu s ostatními druhy sítin, protože její genetická informace je velmi unikátní a odlišná. Tento výsledek potvrdila také analýza morfologických, anatomických i karyologických dat. Jednoduše řečeno, starobylá sítina horská se konečně „dočkala uznání“ a byla nově zařazena do zcela nového rodu s tajemným názvem Oreojuncus.

Tak až zase jednou budete šplhat na Sněžku, porozhlédněte se kolem a uvidíte, že hned u turistické cesty horskou sítinu trojklanou naleznete.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Kontakt:
RNDr. Lenka Záveská Drábková, Ph.D. (drabkova@ibot.cas.cz; Taxonomické oddělení)

Více informací o tématu:
Preslia 85/4: 483–503 (2013)

Pozn.: PDF nemusí být správně zobrazeno v některých internetových prohlížečích (např. Mozilla).
Pro správné zobrazení otevřete soubor v programu Adobe Reader.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •