PRŮHONICKÝ PARK Z POHLEDU MYKOLOGA – 4. DÍL


Obr. 1: Hojná rosolovka mozkovitá (Tremella mesenterica) má zlatožlutě zbarvené plodnice. Soběslavská blata v jižních Čechách, na mrtvé větvi vrby pětimužné, červen 1990.

V tomto pokračování seriálu o houbách (makromycetech) Průhonického parku se nadále věnujeme houbám stopkovýtrusným (Basidiomycetes), z nichž jsou mnoha lidem dobře známé především druhy sbírané k jídlu. V tradičním praktickém systému se dělí na dvě velké skupiny: primitivnější nižší stopkovýtrusné (Hemibasidiomycetes = Phragmobasidiomycetes) a vyšší stopkovýtrusné (Homobasidiomycetes).

Nižší stopkovýtrusné houby se většinou vyznačují bazidiemi, které jsou rozděleny do 2–4 buněk (to lze vidět pouze pod mikroskopem), na nichž se tvoří na stopečkách (sterigmatech) výtrusy. Z hub patřících do této skupiny byly v Průhonickém parku zjištěny četné druhy, mj. nápadně zlatožlutě zbarvená rosolovka mozkovitá (Tremella mesenterica, obr. 1), rostoucí na odumřelých kmenech a větvích různých listnáčů;

příbuzná rosolovka listovitá (Tremella foliacea, obr. 2) a některé další druhy mají plodnice hnědé nebo hnědookrové. Velmi hojný je drobným kuřátkům podobný krásnorůžek lepkavý (Calocera viscosa, obr. 3) s jen málo rozvětvenými pružnými žlutooranžovými plodničkami, zatímco plodnice kuřátek jsou křehké. Žádný z těchto druhů hub není jedlý, ale ani jedovatý.

Obr. 2: Méně častá je hnědě zbarvená rosolovka listovitá (Tremella foliacea). Les Svákov u Soběslavi, na odumřelé větvi lísky obecné, srpen 2006.
Obr. 3: Krásnorůžek lepkavý je nápadný žlutooranžovými, málo větvenými pružnými plodničkami. Les Aldrov u Vítkovic v Krkonoších, na odumřelém kořenu smrku, září 1990.

Naproti tomu hnědé, ušnímu boltci nápadně podobné ucho Jidášovo (Hirneola auricula-judae, obr. 4) je jedlé a příbuzný východoasijský druh ucho sametové (Hirneola polytricha) tvoří nezbytnou součást některých čínských jídel (mu-er). Ucho Jidášovo roste hojně především na odumřelých částech bezu černého, méně často i jiných listnáčů. Hnědočernými až černými, rosolovitými, v mládí jakoby bublinatě rozlitými plodnicemi se vyznačuje černorosol bukový (Exidia nigricans = E. plana, obr. 5) rostoucí na mrtvém dřevě převážně listnatých dřevin, výjimečně i jehličnanů. K nižším stopkovýtrusným houbám náleží také např. škodlivé rzi (Pucciniomycetes) a sněti (Ustilaginomycetes), které však netvoří plodnice.

Obr. 4: Mnoha lidem známé ucho Jidášovo (Hirneola auricula-judae) najdeme často hlavně na podzim na bezu černém. Obora Hvězda, Praha 6-Liboc, na pařezu bezu černého, duben 1999.
Obr. 5: Černorosol bukový (Exidia nigricans) neroste jen na buku, nýbrž i na jiných listnáčích. Praha 6-Veleslavín, za domy Na Petřinách, na mrtvé větvi břízy, listopad 2002.

Do skupiny vyšších stopkovýtrusných hub (Homobasidiomycetes) s nedělenými bazidiemi patří velké množství rodů a druhů hub, mezi nimi i snad všem lidem známé jedlé lišky (rod Cantharellus). Ty mají na spodu kloboučků lupenům podobné lišty, avšak anatomicky to nejsou pravé lupeny: jsou totiž plodné na všech částech lišt, zatímco ostří pravých lupenů je sterilní. Lišky, stročky aj. proto patří do skupiny hub nelupenatých (Aphyllophorales). Liška obecná (Cantharellus cibarius, obr. 6 a 7) bývala před několika desetiletími velice hojná, avšak v 70.–80. letech minulého století vlivem tzv. kyselých dešťů značně ubyla; v poslední době se však objevuje opět častěji. Lišce obecné je značně podobná bělavá nehojná liška bledá (Cantharellus subpruinosus = C. pallens, obr. 8), zatímco pěkně oranžově zbarvená menší liška Friesova (Cantharellus friesii, obr. 9) patří ke vzácnostem – ale i ty byly v parku nalezeny. Liškám blízce příbuzný rod stroček (Craterellus) je v Průhonickém parku zastoupen hojným, rovněž jedlým stročkem nálevkovitým (Craterellus tubaeformis, obr. 10), který byl dříve řazen mezi lišky; hodí se hlavně k nakládání do octa.

Obr. 6: Liška obecná (Cantharellus cibarius) patří mezi nelupenaté houby – lištovitý hymenofor je lupenům jen podobný. Velký hájek u Vlastiboře v jižních Čechách, září 1977.
Obr. 7: Najít takto bohatý výskyt lišky obecné (Cantharellus cibarius) se nám poštěstí jenom málokdy. Les V Starém u Nedvědic na Soběslavsku, červenec 2002.
Obr. 8: Vzácnější liška bledá (Cantharellus subpruinosus) se liší od lišky obecné mj. bledým zbarvením masité plodnice. Hráz Podzámeckého rybníka v Průhonickém parku, červen 1983.
Obr. 9: Oranžově zbarvená liška Friesova (Cantharellus friesii) byla pojmenována na počest zakladatele mykologie, Švéda E. M. Friese. Průhonický park, pod lískou obecnou, červenec 1984.

Z kuřátek (Ramaria) v širokém starším pojetí rostou v Průhonickém parku hojně nejedlá kuřátka Invalova (Ramaria eumorpha = R. invalii, obr. 11) s bohatě rozvětvenými, žlutookrově zbarvenými plodnicemi. Hojné je i šedivě zbarvené kuřátečko popelavé (Clavulina cinerea), též s rozvětvenými plodnicemi, zatímco vzácná kyjovečka ostnovýtrusá (Clavulinopsis helvola) má žlutavé nerozvětvené plodničky. Žádný z výše uvedených druhů se nehodí k jídlu, ale není také jedovatý.

Autoři:
RNDr. František Kotlaba, CSc. a prom. biol. Zdeněk Pouzar, CSc. (emeritní pracovníci taxonomického oddělení BÚ; frantisek.kotlaba@ibot.cas.cz)

Autor fotografií: František Kotlaba