TERÉNNÍ KURZ „SVALBARD 2014“


Obr. 1: První slunečný den na Špicberkách

„V létě pojedu na Svalbard“, říkala jsem nadšeně přátelům. „Kam?!“ odpovídali zmateně. „Na SVALBARD!“ „Aha… a kde to je?“… Takže přátelé, souostroví Svalbard neboli Špicberky leží daleko, daleko za severním polárním kruhem kdesi nad Skandinávií. Tak daleko, že „půl roku trvá tam polární den“, jak se vyjádřil Jarek Nohavica. I když ve skutečnosti nejde o opravdových celých šest měsíců denního světla, půlnoční slunce lze pozorovat pouze po dobu měsíců čtyř (přibližně od 20. dubna do 20. srpna). Během dvou měsíců pak dojde zase k rychlému přehoupnutí do čtyřměsíční polární noci. No a přímo uprostřed polárního dne jsem se tam spolu s dalšími deseti studenty botaniky a zoologie vypravila na čtrnáctidenní terénní kurz.

Všechno to začalo příletem na malinké letiště poblíž Longyearbyenu, hlavního města Svalbardu. To letiště je tak nepatrné, že tam přistávají pouze letadla skandinávských leteckých společností SAS a Norwegian a že tam mají jen jeden zavazadlový pás, který objíždí okolo nádherného obřího vycpaného ledního medvěda.


Obr. 5Draba sp.
Obr. 6: Chrysosplenium tetrandrum
Obr. 7: Dryas octopetala
Obr. 8: Mertensia maritima

Prvních pár dnů jsme strávili v Longyearbyenu a užívali si všeho, co nám město a jeho blízké okolí nabízelo. Nejenže jsme se procházeli městečkem a obdivovali různobarevné a perfektně udržované norské domečky, navštívili jsme dokonce mši v kostele i místní muzeum přírody a historie. Prohlédli jsme si nejseverněji položenou univerzitu a vystoupali jsme na vrch Sarkofág střežící město. V neposlední řadě jsme také všichni povinně absolvovali užitečný kurz na střelnici za městem, kde jsme se naučili znát každý svou kulovnici a bezpečně ji používat. Lední medvěd je totiž sice zvíře krásné, ale v letních měsících, kdy odtaje mořský led a spolu s nimi odcestuje i jeho hlavní potravní složka v podobě tuleňů, stává se poměrně agresivním a nebezpečným obyvatelem ostrovů a je nutné, aby se každý výletník uměl bránit pomocí střelné zbraně.


Obr. 9: Oxyria digyna
Obr. 10: Ranunculus sulphureus
Obr. 11: Silene apetala
Obr. 12: Saxifraga cespitosa

Vybaveni novými znalostmi a dovednostmi jsme se pak už konečně mohli vypravit na terénní základnu, která leží v zátoce Petunia asi 4 km za městem Pyramiden, bývalým ruským hornickým městem, dnes bez stálého osídlení. Ještě mnohem dříve, totiž před docela nedávným ruským osídlením, založili osadu Pyramiden Švédové a pojmenovali ji podle nedaleké hory pyramidálního tvaru. Tato hora se tyčila i nad naší základnou, která sestávala z jedné větší chaty, určené pro celodenní obývání, vaření i výzkum, a z druhé, menší chaty, kam jsme byli úhledně i neúhledně uklizeni my, studenti.

Abych vykreslila celkový dojem z tohoto polárního kraje, musím upozornit na jeden charakteristický rys: Svalbard je nadprůměrně deštivé a velmi větrné místo. Navzdory tomu nás hned první den v terénu překvapil azurovým nebem, klidným mořem a velmi příjemnou, nebojím se říct až hřejivou, teplotou. K našemu velkému štěstí to nebyl poslední slunečný den, zažili jsme jich hned několik. Nicméně užili jsme si samozřejmě i mnoho dnů typicky chladných, deštivých a mlhavých.


Obr. 13: Pedicularis dasyantha
Obr. 14: Luzula wahlenbergii
Obr. 15: Papaver dahlianum
Obr. 16: Salix polaris

Ať už ale bylo počasí jakékoliv, každý den jsme vyráželi ve skupinách do terénu sbírat data pro výzkum a hlavně poznávat život v Petunii. Naše botanická skupina podnikala dlouhé celodenní výpravy do blízkého i vzdáleného okolí. Na konci pobytu jsme díky tomu měli slušnou kondici a rozpoznali jsme bezpečně všechny běžné i vzácnější druhy rostlin, které po okolí rostly. I když vzhledem k tomu, že na celém souostroví Svalbardu se vyskytuje jen ke dvěma stům rostlinných druhů, nemusí se náš výkon nakonec jevit až tak moc obdivuhodný.

Další skupinky vyrážely většinou na výpravy jiného typu. Někteří prováděli odchyt racků ve vybydleném městě Pyramiden, ve kterém racci obsadili svými hnízdy snad každé dostupné okno a římsu. Jiné skupinky se potápěly za skrytými divy mořského dna a někteří zas navštěvovali ledovce a hledali na nich život.


Obr. 17: Empetrum hermafroditum
Obr. 18: Eriophorum scheuchzeri
Obr. 19: Polemonium boreale
Obr. 20: Potentilla rubricaulis

A jestli jsme tedy viděli nějakého medvěda? Ano, jednoho jsme v Petunii zahlédli, choval se velmi zdvořile a neobtěžoval nás, raději si pošmakoval na ptačích vajíčkách. Mnohem častějšími návštěvníky byly polární lišky, se kterými se dalo nejsnáze setkat přímo v Pyramiden.

Všech zážitků a dojmů bylo tolik, že se nám z toho kouzelného místa zpět do Čech nechtělo. Nicméně na něco jsme se přece jen svorně těšili… že se konečně zas pořádně vyspíme doma – a za tmy!

Autorka:
Viktorie Brožová (Přírodovědecká fakulta Jihočeské Univerzity; viktorie.brozova@seznam.cz)