KOPRETINA - KRÁSKA MNOHA TVÁŘÍ


Obr. 1: Kopretinová louka v původním areálu (Chatillon, Švýcarsko).

V jednom z předchozích čísel Botaniky jsme čtenářům slíbili pokračování povídání o rostlinných invazích. V tomto příspěvku se budeme věnovat konkrétnímu invaznímu druhu, a to notoricky známé kopretině (Leucanthemum vulgare agg.). Možná vás překvapí, že tato bílá kráska našich květnatých luk může po zavlečení do nového areálu dělat pěknou neplechu.

Většina invazních druhů ve svém původním areálu není nijak zvlášť hojná. Existuje však několik úspěšných druhů, které mohou být dominantami rostlinných společenstev v původní i nepůvodní oblasti svého výskytu. Příkladem takového druhu je právě zmíněná kopretina.

Ačkoliv může být dominantou v obou areálech, rozdíl je v tom, že má odlišný vliv na okolní druhy daného rostlinného společenstva. Zatímco v oblasti svého původního rozšíření se vyskytuje společně s druhy, s nimiž sdílí dlouhou společnou evoluční minulost, v novém areálu kopretina představuje cizorodý prvek, na který nejsou ostatní druhy adaptované.
Na území České republiky se kopretina vyskytuje přirozeně. Během posledních dvou století ale byla zavlečena téměř po celém světě – můžete se s ní například setkat i ve vyšších polohách v Dominikánské republice, kde byste ji možná (stejně jako já) vůbec nečekali. V některých oblastech se kopretina dokonce začala nekontrolovatelně šířit, proto je jedním z druhů, kterými se podrobněji zabýváme na našem oddělení. Od roku 2010 probíhá intenzivní výzkum na lokalitách s velkým výskytem kopretiny, jak v původním (Evropě), tak v jednom z nepůvodních areálů (na severozápadě USA), v rámci něhož si klademe za cíl odhalit příčiny a důsledky invaze kopretiny v Severní Americe, kde působí velké starosti zejména místním farmářům.


Obr. 2: Pastvina s dominantním výskytem kopretiny v nepůvodním areálu (Nyack, Montana).

Obr. 3: Plesnivka perlová (Anaphalis margaritacea) – jeden z mála původních druhů na kopretinových loukách v nepůvodním areálu.

Obr. 4: V nepůvodním areálu kopretinu ve velkém nežerou muly ani koně.

Proč ale nad loukou plnou kopretin v původní oblasti jejího výskytu plesáme, zatímco nad její invazí v nepůvodním areálu zvedáme varovně prst? Odpověď najdeme v širším kontextu historických událostí. Západní část Montany na severozápadě USA, kam náš výzkum v nepůvodním areálu soustředíme, byla ještě v době průzkumné expedice Lewise a Clarka, která proběhla na počátku 19. století, neznámou a jen málo prostupnou zalesněnou oblastí. Pastevní lesy a pastviny, které z těchto míst známe dnes, vznikly až radikální přeměnou krajiny koncem 19. a počátkem 20. století v důsledku evropské kolonizace. Následně se do této oblasti také dostala kopretina a další nepůvodní druhy, kterým nově vzniklé podmínky velmi vyhovovaly a začaly se šířit. Původní druhy naopak na radikální změnu krajinného krytu nedokázaly tak rychle zareagovat, čímž invaze zejména evropských druhů v této oblasti pozvolna začala.
Na západě Montany v dnešní době kopretina vytváří na mnohých pastvinách, okrajích cest a v pastevních lesích téměř monokultury s příměsí jen několika málo původních druhů, například jahodníku virginského (Fragaria virginiana), dřínu kanadského (Cornus canadensis) či plesnivky perlové (Anaphalis margaritacea, obr. 3). Z nepůvodních druhů najdeme na těchto lokalitách kromě dominantní kopretiny další převážně evropské „přeběhlíky“, jako jsou naše domácí druhy trav, například srha říznačka (Dactylis glomerata) či bojínek luční (Phleum pratense), ale i dvouděložné rostliny, například jetel zlatý (Trifolium aureum). Z vlastní zkušenosti vám mohu prozradit, že procházíte-li se pak po takové severoamerické pastvině, připadáte si jako na kopretinové louce v naší domovině.
Pastviny a pastevní lesy v Montaně jsou farmáři hojně využívány k pastvě krav a koní, v menší míře ovcí. V důsledku invaze se však mnohonásobně snížilo druhové zastoupení původních druhů rostlin, což by z pohledu farmáře nebylo na škodu, pokud by šlo jen o směnu trav, například původních za nepůvodní. Problém však nastává, když se podíl konkurenčně zdatných trav stále snižuje.

Na vině je v tomto případě kopretina, která se vyskytuje v takovém množství, že už ji dobytek nechce žrát (obr. 4). Vyvstává tak kaskáda dalších problémů, které musí místní farmáři řešit, a to nejen nízká úživnost pastvy přes léto, ale i nedostatek sena na zimu. Pak se jedná o problém nejen ekologický, ale i ekonomický. Z výše uvedených důvodů se v posledních letech přistoupilo k boji s invazí kopretiny v praxi, a to plošným postřikem herbicidy, což je bohužel nejen ekologicky nešetrné a velmi nákladné, ale navíc to problém úplně neřeší, protože kopretina je schopna se během následujícího roku na ošetřené plochy bez problému navrátit. Obnažená půda je v tu chvíli navíc obohacena o dusík a fosfor, pocházející z rozkládajících se odumřelých rostlinných těl, což usnadňuje novou kolonizaci nejen kopretinou, ale i dalšími nepůvodními druhy z okolí. Další problém, na který jsme během našeho výzkumu narazili, je nevhodné načasování postřiku herbicidy. V roce 2012 bylo velmi vlhké jaro a začátek léta, proto se k aplikaci herbicidů přistoupilo později. Když jsme pak jednoduchým tzv. klíčicím experimentem kvantifikovali podíl semen schopných vyklíčit odebraných z květenství kopretin ošetřených herbicidem a srovnali je s neošetřenými, došli jsme k zajímavým výsledkům. Zatímco semena odebraná z květenství neošetřených kopretin (celkově menší a nedozrálá) nevyklíčila, z druhé studované skupiny vyklíčila většina semen. Z našich výsledků je zřejmé, že zpožděná aplikace herbicidu může vést k urychlení dozrávání semen, laicky řečeno – kopretina ví, že to má „za pár“, tak vše investuje do svého potomstva (semen), aby bylo zajištěno její přežití. Aplikace herbicidů tedy v konečném důsledku kopretinu spíše podpoří.

Jak už bylo zmíněno v předchozím příspěvku na dané téma, invaze je komplexní proces, proto je třeba ji studovat v kontextu biotických i abiotických podmínek, nejlépe v původním i nepůvodním areálu. Krátkým „exkurzem“ do našeho bádání jsme se vám v několika řádcích snažili náš výzkum přiblížit, ale ve skutečnosti toho studujeme mnohem více. Například jak proběhne obnova rostlinného společenstva s dominancí kopretiny v původním versus nepůvodním areálu poté, co ho narušíme, tedy provedeme tzv. disturbanci, která obecně podporuje invazi. V tomto kontextu nás hlavně zajímá, jak se takový zásah projeví na druhové diverzitě, struktuře a dalších vlastnostech ovlivněného společenstva (např. půdní biotě), ale i jak odlišně proběhne návrat do původního stavu před zásahem. V neposlední řadě studujeme i genetickou strukturu populací kopretiny v obou areálech, ale i přirozené škůdce a patogeny kopretiny.
A proč to všechno děláme? Doufáme, že nám komplexní přístup umožní pochopit, v čem tkví odlišný vliv kopretiny na okolní druhy daného rostlinného společenstva v nepůvodním areálu, abychom se mohli v budoucnosti cíleně zaměřit na kontrolu jejích populací.

Autorka:
RNDr. Kateřina Štajerová (Oddělení ekologie invazí; katerina.stajerova@ibot.cas.cz)